V boudě na trati.
Jak nazvat dění, kdy něco, někdy skoro nic se proměňuje v něco jiného a to něco potěší nebo provokuje smysly, hlavně oči, tedy jejich prostřednictvím naše dřívějšími zkušenostmi nabité kebule? Jak nazvat obor, kdy se něco má dít v prostoru světa všemi možnými prostředky tak, aby to něčím připomínalo to, co už tu je, ale zároveň je to trochu jinak, jen proto, aby se naše kebule nenudily? No, nazvali jsme to Ateliérem veškerého sochařství podle modelu naší matičky přírody či chcete-li Všemohoucího Stvořitele veškerého světa, kteří si tady se světem, potažmo s námi do zblbnutí sochařsky hrají a pohrávají. Lidská maličkost si v tom cvrkotu dějin snažila všemožně také tak trochu říci svoje slovo a to slovo plastické, prostorové by mohlo být pokračováním slova, tedy myšlenky, které možná bylo na počátku.
Náš ateliér na UMPRUM v Praze se spustil na jaře 1990 po „velvet revolušn“ 1989, na místě, kde se před tím dělo kde co. Od té doby naší dílnou prošly mraky mladých holek a kluků, z nichž někteří učí jiné holky a kluky. Na naší škole a chválabohu i po škole udělali někteří trochu, a jiní i víc artefaktů do arzenálu veškerého sochařství.
Trochu archeologických vykopávek, ale něco i z novějších činů studentů absolventů našeho atelieru jsme s Ivou Junkovou shromáždili v boudě na nádraží v Řevnicích, aby jak místňáci, tak i cestovatelé podél toku Vltavy a Berounky si možná na chvíli zameditovali nad smyslem svého nebo třeba i veškerého putování po veškerém světě.
Budiž světlo.

Kurt Gebauer , 11. 11. 2013